Kecy a politika

Skončily komunální volby, kde se hrálo o 61 tisíc mandátů. Kolem 50 tisíc jich získali různí nezávislí a lokální uskupení, což je o 2 350 víc než minule a celkově 81 procent. Svědčí to o tom, že máme co dělat s dvourychlostní českou politikou – jedna na centrální úrovni a ve velkých městech, jiná ve zbytku republiky. Bude tenhle trend vzlínat, takže se dočkáme trendu na ničem nezávislých uskupení i v Poslanecké sněmovně? O těchto a dalších věcech budeme diskutovat s politologem a nezávislým senátorem Stanislavem Balíkem a zároveň s politologem a poslancem Petrem Sokolem. Dalším tématem byl nástup autoritářství v politických stranách. Jak je možné, že strana Martina Kuby s polodiktátorskými stanovami byla zaregistrována u Ministerstva vnitra, přestože v zákoně o politických stranách je jasně napsané, že každá politická strana a hnutí musejí být vnitřně demokratické? Následně se zastavujeme u trendů, které vyplynuly z výsledků komunálních voleb 2026. Jak vypadá mapa vítězů z hlediska výher v okresních městech? Jak by se dala charakterizovat města, kde se skládá koalice podle klíče pro a proti vládě? Jsme svědky spontánní selské vzpoury proti vrchnosti v podobě referend o stavbách větrníků? A co pro oba pány znamená věta z prvního zákona o obecních zastupitelstvech z roku 1849, že základem svobodné společnosti je svobodná obec?

Hnutí ANO na centrální úrovni vyluxovalo voliče SOCDEM a KSČM. Před komunálními volbami se očekávalo, že totéž udělá na obecní a městské úrovni, kde obě strany držely přes tisíc zastupitelských mandátů. Nakonec hnutí ANO nic nezískalo a ve srovnání s rokem 2022 ještě ztratilo řadu zastupitelů. Hnutí ANO hlavně oslabilo ve svých tradičních voličských baštách. Opoziční strany na místní úrovni očekávaly dominantní vítězství ANO a namísto toho byly samy překvapené, že mohou vytvořit většinu v zastupitelstvu bez ANO. V řadě měst měly už připravená memoranda o spolupráci a nejednou jsou v šoku z možností, které se jim naskýtají. V této pozici je především faktický vítěz voleb, hnutí STAN, které však namísto toho v řadě měst (Ostrava, Pardubice, Plzeň, Kroměříž) strká hlavu do předpřipravených koalic s ANO. Teď se ukáže, jestli je STAN konzistentní politické hnutí s programem, nebo jen franšíza, kterou si berou lokální starostové, aby se jim lépe šlo do voleb, a mínění celostátního vedení ignorují. Těžko se bude STAN, ale i dalším opozičním stranám vysvětlovat, proč na celostátní úrovni tak horlivě kritizují hnutí ANO, ale na úrovni větších měst s ním dobrovolně spolupracují.

Svět je rychlý a my ještě rychlejší. Proto vám chceme nabídnout první postřehy z výsledků komunálních a senátních voleb 2026. Live stream Kecy a politika byl vysílán na YouTube v sobotu 10. října ve 20 hodin. Vyhraje Jan Grolich už v prvním kole na Vyškovsku, nebo mu protikandidátka Absolonová za ANO "natrhne zadek?" jak jí to doporučoval místopředseda vlády Karel Havlíček? Císař Caligula chtěl dostat do římského senátu svého koně, dostane rozvadovský král hazardu Tsoukernik do českého senátu svou manželku? Skutečně stačí pár přátel mít, jak zpíval na jeho mítincích Michal David a k tomu miliardy, aby se člověk stal ze zaměstnance kasina zákonodárcem? Zvítězí v Plzni "malý Babiš", jak je v určitých kruzích označován dosavadní primátor Zarzycký, kterého řada lidí v ANO vidí jako nástupce "velkého Babiše?" A co hlavní město? Bude pokračovat džihád proti automobilové dopravě? A jaká bude vlastně "pražská vláda?" Bude mít Praha peníze na rozvoj, když jí ministryně financí Schillerová vyhrožuje odebráním miliard korun? Brno je dnes nejdynamičtěji se rozvíjejícím městem České republiky. Získá politickou reprezentaci, která bude tento rozvoj spíš brzdit nebo urychlovat? A bude Ostrava stát se stejnou neochvějností jako ve sněmovních volbách na stráži úspěchů Andreje Babiše? Na něco odpovíme hned, na hlubší analýzy si pak počkáte do úterního podcastu a pátečního speciálu.

Pár dnů před komunálními a senátními volbami by se strategie politických stran dala označit slovy: každý s každým a zároveň všichni proti všem. Na levici je situace přehledná, tady sjednotil bývalé voliče sociální demokracie a komunistů Andrej Babiš. Proto si může dovolit luxus jít ve většině měst a obcí sám. V opoziční části spektra je situace nepřehledná. Nemluvě už o stovkách lokálních stran a hnutí, které odrážejí místní zájmy a nedokonalosti tradičních stran. V senátních volbách naopak došlo ke shodě opozice ve 20 z 27 obvodů. Trend v této části politického světa je jasný – sjednocování voličů na tom, že hlasovat pro jinak konkurenčního kandidáta ODS, KDU-ČSL, STAN, Pirátů nebo TOP 09 nebolí, řečeno s nadsázkou. Není však vyloučeno, že voličské sjednocování může jednoho dne přerůst v to, že nějaký politik, podobně jako kdysi francouzský prezident Macron nebo maďarský premiér Magyar, zvedne prapor úplně nového hnutí a řekne: dost bylo stranické roztříštěnosti, seřaďte se za mě! To je riziko přílišného sbližování stran, které však s ohledem na sjednocenou druhou část spektra musí probíhat. Jestli bude budoucí Macron z ODS, Nových lidovců, STAN nebo Pirátů, zatím nevíme. Dost možná bude úplně mimo tyhle partaje. Případem samým pro sebe je volební zákon do obecních zastupitelstev, který má úplně jinou logiku než volební zákon do Poslanecké sněmovny. Nejde o to, že někde jsou křížky a jinde kroužky. Podstatné je, že křížky – na rozdíl od preferenčních kroužků – mají minimální sílu a oslabují voličský hlas, například když někdo ve střední a větší obci nebo městě mřížkuje napříč kandidátkami. Jestliže jsme před minulými volbami hlásali heslo „Kroužkování je naše zbrojení“, tentokrát říkáme: zatněte zuby a hlasujte pro jednu kandidátku. Křížkováním stejně nic nezměníte (pokud nebydlíte v opravdu malých obcích) a navíc váš hlas má mnohem menší vliv než hlas voličů, kteří hlasují pro ANO a SPD a vesměs preferují kandidátky svých stran. Pevnou ruku a nezapomeňte, že v pátek není speciál Kecy a politika, ale v sobotu cca kolem 20. hodiny poběží na YouTube náš livestream, kde se budeme ohlížet za prvními výsledky voleb.

Speciál s profesionálním sázkařem na výsledky voleb Michalem Sirovým. O tom, jak se člověk dostane k sázení na politiku, jak může sázkař z Čech úspěšně sázet na výsledky voleb v Bolívii nebo v USA a jak na úspěšné sázky reagují sázkové kanceláře. Jsou v předpovídání výsledků voleb přesnější bookmakeři, nebo agentury zkoumající veřejné mínění? Nebo jsou to spojené nádoby, které se navzájem ovlivňují? Používají sázkaři na politiku AI? Zpřesňuje AI předpovídání výsledků voleb, nebo je jenom zrychluje? A nakonec nám Michal dal základní radu pro začínající sázkaře na volební výsledky.

Premiér Babiš opakovaně prohlásil, že si v Česku jde objednat rozsudek soudu. V našem podcastu jsme to vzali jako výzvu. Na příkladu jedné firmy (FAU Přerov) chceme ukázat, že lze objednat nikoli rozsudek soudu, ale zničení jedné prosperující firmy, a to ze strany lidí kolem Andreje Babiše. Tohle silné tvrzení není náš názor, ale vycházíme z rozsudků soudů různých stupňů. Vyplývá z toho jediné – justice jako nezávislá moc je možná poslední veřejná instituce, kde se její zaměstnanci nebojí říct vlastní názor podepřený důkazy. To je možná ten důvod, proč se Andrej Babiš proti soudní moci systematicky vyhraňuje. Firma FAU Přerov byla dlouhá léta solidní firmou, která jen na daních odvedla celkově 18 miliard korun. V určité chvíli se dostala do soukolí politické moci a po systematickém útoku finanční a celní správy na ni bylo neoprávněně uvaleno osm zajišťovacích příkazů, což ji dovedlo do insolvence. Už v listopadu 2017 v souvislosti s touto kauzou prohlásil Nejvyšší správní soud, že „zajišťovací příkaz je mimořádně silný a potenciálně likvidační nástroj, nikoli standardní prostředek správy daní. Musí být používán jako krajní řešení a přiměřeně okolnostem případu.“ Tomu předcházelo několik rozsudků soudů, které zrušily zajišťovací příkazy na tuto firmu. V červnu k podobnému rozsudku dospěl také Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci. V písemném rozsudku soudce konstatoval, že „bylo zjištěno, že akce vůči společnosti FAU byla skutečně podnícena centrálně. Probíhala pod určitým tlakem z Prahy na to, aby honem rychle to bylo uděláno. A výsledek je samozřejmě takový, jaký je.“ V dalších částech se pak věnujeme jiným připravovaným normám z pera Aleny Schillerové a ministra spravedlnosti Jeronýma Tejce.

Šéf Národní rozpočtové rady Mojmír Hampl podrobuje v rozhovoru ostré kritice Alenu Schillerovou a další tvůrce státního rozpočtu na rok 2027. Tvrdí, že takový sešup od dvouprocentního deficitu až k 3,7 procenta během jednoho roku nemá obdobu v moderních dějinách českého státu. Probíráme také případ Řecka, které je v Česku bráno jako odstrašující případ špatné rozpočtové politiky. Ve skutečnosti si ho finanční trhy (desetileté dluhopisy) cení natolik, že má téměř stejné úroky jako Německo a nižší než Francie. Co to znamená? Musí stát padnout na dno, aby začal dělat uměřenou hospodářskou politiku? Proč premiér Babiš říká, že jdeme polskou cestou, a jaké má úmysly s úsporami lidí?

Slavný britský novinář Edvard Lucas nedávno napsal, že ruský státní terorismus se valí Evropou. Hlavním objektem je Německo, kde - podle Spolkového kriminálního úřadu - bylo za prvních 8 měsíců evidováno 165 případů sabotáže. "Ruské hybridní útoky prováděné agenty, hackery nebo výbušnými drony jsou nyní v Německu každodenní realitou," prohlásil ministr vnitra Dobrindt. Polský premiér Tusk tvrdí, že jde o test soudržnosti NATO. Přesněji řečeno, Rusové zkoušejí, jestli platí článek 5 smlouvy o společné sebeobraně. Postupnými provokacemi také chtějí vystrašit veřejné mínění v západních zemích. V tuto chvíli vstupuje na scénu slovenský premiér Fico a říká, že kvůli nějakému článku 5 nepůjdou Slováci do války. Bez mandátu tím Slováky vystrkuje z NATO. Tragičtější je jeho způsob vidění, kdy zdrojem případné evropské války je pro něj Západ. Mezitím v Praze se sešel Prague Defence Summit, kde americký velvyslanec u NATO kritizuje Česko za nízké výdaje na obranu. Na akci vystoupil i český premiér Babiš, který konečně cosi řekl o hybridních hrozbách, ale v následném videu kritizuje rozpočet konference a jede svou pacifistickou notu. Ve Spojených státech zároveň prošly kongresem nejostřejší sankce proti Rusku ve snaze dostat ho k jednacímu stolu a Zelenský s Trumpem si domlouvají schůzku v New Yorku. Ve stejnou dobu v panelovém hotelu DUO v Praze zasedla konference hnutí Svatopluk, kde řečníci v čele s organizátoři tvrdí, že Střední Evropa by měla vystupovat soudržně a orientovat se na jiný civilizační okruh než je ten západní. Publicista Martin Vaculík tento přístup nazval kolaborantstvím a jeho definice zní. Každý je je kolaborant, který tvrdí, že Rusko se jen brání, že Rusko chce jen část Ukrajiny, nemá další zájmy v Evropě, řeči, že nemá cenu vzdorovat Rusku a že nutně potřebujeme ruskou ropu a plyn. Osobně říká: ignorujte tyhle lidi, protože přispívají k našemu příštímu otroctví.

Speciál s Matějem Schneiderem z podcastu RedNeck o předvolební Americe. Mimořádně jsme si domluvili okruhy, o kterých se chceme bavit, protože Matěj je pečlivka, ale nakonec to dopadlo jako vždycky a probrali jsme toho mnohem více a taky jsme na něco zapomněli. Jak dopadnou listopadové volby? Shodli jsme se, že jsou tři možné scénáře. Co bude, pokud Demokraté ovládnou Kongres nebo aspoň jednu jeho komoru? Má šanci impeachment? Co byly největší chyby prvních dvou let vládnutí Trumpa a rozhodnou i tyto volby nakonec peněženky Američanů? Mají šanci Demokraté vůbec porazit Republikány, když jsou v personálním a politickém rozkladu? Proč tato generace Demokratů postrádá silné výrazné lídry a proč za to může Obama? A ještě několik dalších zajímavých témat.

„Visegrádská čtyřka opět žije,“ prohlásil Robert Fico, jehož země tento rok předsedá seskupení V4. Příčinou jejího znovuzrození není obratná diplomacie předsedy strany SMER, ale politická změna v sousedním Maďarsku. Skupina čtyř středoevropských zemí, reprezentující 65 milionů obyvatel, vždycky byla více či méně účinným regionálním blokem, který koordinoval společný postup před zasedáními Evropské rady. Po roce 2022 přestala V4 fungovat po ruské invazi na Ukrajinu kvůli nepřekonatelným rozporům Polska a Česka na jedné straně a proruského Maďarska na straně druhé. Po výměně ve funkci maďarského premiéra tedy přichází oživení. Během setkání v Bratislavě se polský premiér vrátil k nedávné vlivové operaci, která měla rozeštvat Polsko a Českou republiku. Celá polská politická scéna tuto dezinformační akci, nejspíš ruské rozvědky, odmítla a česká strana se k tomu potichu přidala. Přitom Andrej Babiš ještě minulý týden obviňoval novináře ze Seznam Zpráv, že celou věc zveličili. Jeho snaha celou věc vymlčet má původ v tom, že český premiér se bojí postavit reálným hrozbám, aby nepřišel o extrémní voliče. Kdyby se choval jako premiér sebevědomé země, musel by říct, že proti České republice se už dlouho vede hybridní válka, zahrnující také dezinformační akce. Kdyby si tuto otázku takto položil, musel by také ukázat prstem, odkud tato hrozba přichází. To by musel ustoupit od své zahraniční politiky „ani oblečená, ani nahá“. Co by mu ovšem mělo vadit, je působení náměstka ministra obrany Víchy (SPD) v tomto resortu. Tento skutečný ministr obrany celou armádu demoralizuje a umenšuje naši spojeneckou pomoc ve vztahu k Ukrajině. I proto je tak důležité, aby premiér znovu obnovil jednání vysokých ústavních činitelů o zahraniční politice. Veřejnost by se měla dozvědět, proč SPD podrývá akceschopnost Armády České republiky a z jakého důvodu jel Tomio Okamura v červenci do Číny a proč doteď nebyla veřejnost zpravena o výsledcích jeho cesty.

Je to událost, o níž psala všechna světová média, přestože se odehrála v malé zemi Spolkové republiky Německo. V zemských volbách v Sasku-Anhaltsku (hlavní město Magdeburg) vyhrála protestní AfD (Alternativa pro Německo), která získala 44 procent hlasů. Znamená to zisk 39 mandátů, takže jí do absolutní většiny zbývají jen tři hlasy. Získá je v nějaké podobě od levicově konzervativní strany Sahry Wagenknechtové? To ukážou další dny. O těchto a dalších věcech se bavíme s naším hostem, politickým analytikem Luďkem Bednářem. Volební zisk v jedné z menších německých zemí (2,2 milionu obyvatel z celkového počtu 83 milionů Němců) naznačuje, jak se může vyvíjet politika nejen v Německu. Jedno je jisté: když strany hlavního proudu levice nebo pravice dlouhodobě opomíjejí palčivá témata, vždycky z toho těží antisystémové síly. Opakem mohou být vlády pravice a levice v Itálii a Dánsku. Jak vybere Německo tuhle zatáčku? Vtáhne AfD do hry, nebo ji nechá těžit z protestního potenciálu? Německu se bolestně vrací rok 2015 a nezvládnutá migrace, která je dnes silně pociťována jako omyl. K nárůstu zájmu o tuto problematiku přispělo, že média a politici hlavního proudu se dlouhá léta tvářili, že Německo všechno zvládá. Na rozdíl od sousedního Rakouska také nikdo protestní AfD nevtáhl do vládní odpovědnosti, takže mohla vybrušovat svůj protestní potenciál, až se na spolkové úrovni stala druhou nejsilnější stranou (volby 2025) a v Sasku-Anhaltsku dnes politicky dominuje. Neprožíváme dnes něco podobného i my v Česku s ANO a SPD? A vyústí to do systémových změn?

Při sledování české politiky má někdy člověk chuť si dát nohy na stůl, zapnout televizi a pozorovat to hemžení. Při obzvlášť výživných výkonech si k tomu ještě koupí několik kilo popcornu. Přesně to jsme v tomto díle podcastu Kecy a politika udělali. Mluvili jsme sice o vážných tématech, ale při komentování některých situací jsme si přece jenom museli nacpat břicho pečenou kukuřicí, abychom si aspoň na chvíli vytvořili iluzi, že je to špatný film, který odejde se závěrečnými titulky. Amatérismus ministra zahraničí, který přijel na rozhovor s fiktivní osobou v kukle, která se vydávala za fiktivní osobu v kukle, je fakt skvělý výkon. Nechal se přitom ještě natočit a přivést do problémů vlastní ochranku, což je výkon hodný zkušeného mystifikátora. To jiný popcornový politik, Tomio Okamura, byl nedávno na šestidenní oficiální návštěvě Číny a veřejnosti nesdělil, co tam vlastně dělal. Nesdělil to ovšem ani prezidentu republiky a předsedovi Senátu, kteří spoluvytvářejí zahraniční politiku státu. Vysvětlení by to chtělo už jenom proto, že za pár dní tam odjíždí na bezpečnostní konferenci ministr obrany Zůna. Kdo ho tam poslal a co tam bude dělat? Otázky jsou důvodné už jenom proto, že před pár dny bezpečnostní výbor Sněmovny projednával čínskou kyberšpionáž v Česku. Minulý rok také česká vláda poprvé veřejně připsala kybernetický útok Číně, a to na síť Ministerstva zahraničních věcí. Akce, kterou prováděla hackerská skupina APT31 navázaná na čínské tajné služby, probíhala v letech 2022–2024 a rozkrýt nám tuto akci pomáhali zahraniční partneři. Loni také vláda poprvé zakázala čínskou investici do pozemní satelitní stanice. Když se novináři ptají Okamury na smysl nedávné návštěvy, odpoví, že chce zpět zavést přímé letecké linky do Prahy a hlavně do Národního muzea přivést terakotovou armádu. Otázka zní: Proč dělat restart vztahů s Čínou? Jaký je český národní zájem mít nadstandardní vztahy se zemí, která v západním světě systematicky vykrádá duševní vlastnictví a je hlavním spojencem válčícího Ruska?

O válce v Evropě se naposledy mluvilo před 45 lety. Tehdy se zostřil spor mezi Spojenými státy a bývalým Sovětským svazem a oba bloky začaly proti sobě v Evropě rozmisťovat rakety. Rusové už pár let předtím v zemích bývalého sovětského bloku nasadili novou generaci pozemních raket středního doletu SS-20 a země NATO odpověděly novými americkými raketami Pershing II. Tehdy vznikla reálná atmosféra, že válka v Evropě je možná. Prezidenti Reagan a Gorbačov v roce 1987 smlouvou INF tuto kategorii pozemních raket s doletem do 5 tisíc km odstranili. Od té doby se Evropě úvahy o válce vyhýbaly. Až nyní. V posledních měsících se v západních médiích a analytických centrech stále více mluví o tom, že ukrajinská válka by mohla přejít do širšího válečného konfliktu. Někteří analytici soudí, že řada ruských provokací v evropských městech je vlastně příznakem této nevyhlášené války. Do studia Kecy a politika jsme proto pozvali bezpečnostního analytika Matěje Marka, který prošel českou armádou, byl na stážích v Polsku a Izraeli a v posledních dvou letech strávil pět měsíců na Ukrajině, kde se pohyboval v rámci projektu Reportérky.cz. To, co dnes úvahám o celém konfliktu chybí, je globální pohled. Jaký je charakter války? Jak se bude dál vyvíjet? Do jaké míry Rusy vyčerpává jejich chřadnoucí ekonomika a jak se to promítá do jejich snahy ukončit válku? Jaká je ukrajinská a ruská vize míru a protínají se vůbec někde? O těchto a dalších otázkách v nejnovějším speciálu.

„Rok 2025 byl v bezpečnostní oblasti jeden z nejvážnějších od skončení druhé světové války,“ napsal ředitel BIS Koudelka v úvodu veřejné zprávy BIS o činnosti za rok 2025. Dodal, že Bezpečnostní informační služba, tedy česká kontrarozvědka, se nejvíc zabývala případy, které se týkaly rozsáhlého hybridního působení Ruska na našem území. S tímto tvrzením a dalšími stranami textu ostře kontrastují postoje české vlády. Příklad: v programovém prohlášení Babišovy vlády není zmínka o rizicích ze strany Ruska. Náměstkem ministra obrany je exposlanec Vícha (SPD), který by svými postoji mohl dělat spíš zástupce ruského náčelníka generálního štábu Gerasimova. No a nejlépe placenou poradkyní premiéra Babiše je paní Vachatová, která dlouhodobě veřejně vyjadřuje sympatie k Rusku v jeho konfliktu s Ukrajinou. Co z tohoto rozporu vyplývá? Je, nebo není česká vláda proruská? O české alternativní mediální scéně zpráva BIS říká, že většina této scény je domácí fenomén. To nevylučuje, že část z nich podléhá ruské dezinformační kampani, aniž by za to brala peníze. Jak tento mechanismus funguje, jsme si mohli udělat obrázek docela nedávno. Někdo zvenčí inspiroval českou dezinformační scénu sdělením, že hrozí vojenský konflikt mezi Českem a Polskem kvůli nevypořádaným nárokům Polska na 368 hektarů území. Zatímco polská strana v čele s premiérem Tuskem zarazila tyto fámy hned v počátku, český premiér a ministr zahraničí celé dny mlčeli. V některých alternativních médiích přitom zuřil zápas „o českou hroudu“, někteří lidé na česko-polském území byli vyzýváni, aby prodali své domy atd. A zase: není hřích, že Andrej Babiš vyhodil na Úřadu vlády lidi z odboru strategické komunikace. Je politická chyba, že zrušil odbor jako celek, takže nebyl o celé události s provokací vůči Polsku a Česku dostatečně informován. V další části podcastu probíráme špionáž Číny na českém území a klientelismus ve státních firmách, o čemž se také zmiňuje ve své zprávě o činnosti BIS.

Speciál se zuřivým politickým reportérem Radkem Bartoníčkem. Mluvili jsme o úpadku české žurnalistiky a o tom, co ho způsobilo. Radek do toho samozřejmě vstupoval se svou typickou směsicí moravského faráře a hipíka a přál si, aby se všichni měli rádi. Nakonec ale připustil, že Andrej Babiš byl na novináře agresivní vždycky. Přišel v tričku Avengers.cz nebo co to bylo a pak už jsme přes hodinu a půl probírali, jaká je jeho definice dobré žurnalistiky, zatímco já jsem mu do toho házel vidle. Došlo i na jeho drby o vládě a opozici, pomluvili jsme Babiše, Fialu i Stanjuru, pochválili Alenku a nakonec i sami sebe. A protáhli jsme to na mimořádnou délku.

Tuto epizodu koncipujeme formou otázek a odpovědí, které nám zaslali naši předplatitelé. Jedna z otázek zněla, proč nejsme sebevědomým lídrem střední Evropy a proč, když naše politické reprezentace dělají zahraniční politiku, jsou hodně při zemi – buď konformně přitakáváme většině, nebo si tiše cosi mrmláme v koutě. Po pokusech Fialovy vlády dělat aktivnější politiku ve vztahu k Ukrajině (např. česká muniční iniciativa), do níž jsme zapojili řadu západních států, už jsme zase v poloze zmatečného těkání a nesmyslných výroků. Česko od roku 2004 (vstup do EU) nemůže najít sjednocující národní zájem, který by spojil různé části politického spektra. Hodně to také vychází z národní mentality. Pořád se sami definujeme jako malý stát, přičemž podle počtu obyvatel (11 milionů) jsme devátí z 27 států Evropské unie. Když někomu v Česku řeknete, že jsme větší než všechny skandinávské státy nebo že hrubý domácí produkt na hlavu je na úrovni řady západních států, nevěřícně kroutí hlavou. Za 30 let Česká republika zažila obrovský vzestup, který si většina národa nedokáže užít a mentálně žije v realitě „spálené země“, jak v jedné předvolební debatě nazval Česko Miloš Zeman. Přitom jsme mimořádně bezpečná země s rozsáhlým sociálním zabezpečením, která dobře absorbuje cizince na svém území. Ti se vesměs chtějí asimilovat a nevnucují nám své hodnoty. Tahle sociální soudržnost a vnitřní bezpečnost jsou něčím, co je dnes ve většině západních demokracií narušeno. Namísto toho se jedna část politického světa, paradoxně ta, která je zrovna u moci, snaží popisovat Česko jako zbídačenou zemi, kterou teprve oni musí vyvést z bludného kruhu. Tohle bahnění se v pocitech porážky a nezdaru je pro rozvoj země stejně brzdícím momentem jako nesmyslné regulace a přepjatá byrokracie. Kdyby čas od času prezident republiky neřekl o Česku něco pozitivního, musel by si zahraniční pozorovatel myslet, že jsme země v rozvalu.

„Každodenně žiju s umělou inteligencí. Je to můj asistent i parťák. Říkám mu Skippy a namodeloval jsem si ho tak, aby mi pomáhal v podnikání i životě,“ říká popularizátor umělé inteligence Marek Bartoš. Nejdříve s ním procházíme jeho život a úkoly, které za něj Skippy plní – od komunikace s úřady a ministerstvy až po placení faktur do výše padesáti tisíc korun. Skončíme takto všichni, nebo jde o anomálii? V další části se věnujeme tomu, k jakým názorovým směrům inklinují různé jazykové modely – od ChatGPT přes Perplexity až po Google Gemini. Jak napsal vědec AI Snoswell: „Neexistuje nic jako nezaujatá AI – existuje pouze AI, jejíž zaujatost můžeme vidět s různou mírou jasnosti.“ Otázkou také zůstává, kdo nastolí ve vztahu k umělé inteligenci na politické úrovni otázku autorských práv a duševního vlastnictví obecně. Když farmář krmí dobytek, musí platit za seno, pokud ho sám neprodukuje. Tady je AI krmena informacemi, které vytvořil někdo jiný. Je to normální? Velkou debatou dneška také je, jestli Evropa – na rozdíl od Číny a USA – nezaspala s rozvojem AI. Podnikatel Dejčmar si myslí, že časem se z AI stane komodita a Evropa nakonec „vyhraje“ tím, že zcela zaspala a neutrácela. Mnoho investorů z minulosti, kteří vsadili na železnice, telekomunikace a aerolinky, nakonec v první fázi nebylo schopno své investice přeměnit v peníze. Nakonec vyhráli ti, kdo byli schopni tyto věci zpeněžit. Problém totiž je, že nikdo z velkých amerických investorů zatím neví, jak AI monetizovat. V rozhovoru se také dotýkáme vyššího stupně AI (AGI, ASI). Marek Bartoš tvrdí, že umělá inteligence dneška je vlastně tím, co jsme si kdysi představovali pod pojmem UFO. Je to nová entita, která dříve nebo později člověka přeroste, a důležité bude s ní navázat vztah založený na určitých pravidlech. Budou vycházet z románů I. Asimova? Možná.

Zadlužování na zapřenou a přijímání zákonů na zapřenou – to jsou dva trendy, které rozebíráme v podcastu Kecy a politika. Koncem července prezident Pavel vetoval zákony, které mění metodiku sestavování státního rozpočtu. Na jeho krok reagovalo dvacet předních ekonomů, vyzývajících poslance, aby odhlédli od politických preferencí a zabývali se věcnou podstatou prezidentových výhrad. Oni sami vidí tři: jednak ministryně financí Schillerová zavádí tzv. únikové doložky, díky nimž se většina infrastrukturních investic nepočítá do deficitu státního rozpočtu. Vláda chce rovněž o tři roky (do roku 2036) prodloužit výjimku nezapočítávat obranné výdaje nad 2 procenta HDP do státního dluhu. Nejkontroverznější je návrh, který by umožňoval zvýšit deficit státního rozpočtu až o 240 miliard korun v případě zhoršené bezpečnostní situace, aniž by se k tomu musela vyjádřit Poslanecká sněmovna. Tohle obrovské zadlužování je ideově vysvětlováno tím, že díky vysokým investicím nadstandardně poroste ekonomika a z výnosů se zaplatí dluhy. Nicméně žádná prognóza – od ČNB po Národní rozpočtovou radu – nepredikuje, že by česká ekonomika mohla růst více než o 3 procenta HDP ročně. Budeme tak nejspíš svědky zlomu ve vývoji polistopadové rozpočtové politiky. To už není jenom strašení, to je reálný zvrat na poli hospodářské politiky směrem k dramatickému zadlužení státu. S tím souvisí způsob, jak poslanecká většina produkuje „fofrzákony“ a obchází parlamentní procedury. Možnost kontroly kvality zákonů je tak výrazně nižší. Tento trend vyvrcholil minulou středu, kdy Radek Vondráček odmítl na zasedání senátního výboru říct, kdo vlastně psal zákon o státních zaměstnancích, který měl v Senátu obhajovat. Na otázku, kdo je tvůrce, odpověděl, že to nemůže říct, protože to autorovi slíbil. Napadá: a autor je kdo? Někdo z mafie nebo spřízněný lobbista? Z přijímání zákonů se stala parodie na veřejnou kontrolu, což byla dosud vždycky základní věc parlamentní demokracie. A co přijde zítra?

Speciál s Lukášem Trojanem, místopředsedou České advokátní komory, o tom, že zákony se dají přijímat rychle, nebo dobře. Jak vláda redukuje legislativní proces, který u nás funguje desítky let, a jaký vliv to má na kvalitu zákonů. O tom, jak si vláda místo kvalitní přípravy vybrala zkratku a jaký vliv to má na přijaté zákony. Co přesně je připomínkové řízení, kdo se ho účastní a proč má takový vliv na kvalitu přijímané legislativy. V co se může změnit systém, když vláda ignoruje odbornou veřejnost a zároveň mění svůj jednací řád, který ještě více omezí kontrolní mechanismy, koncentruje rozhodování do rukou premiéra a odebere vládě pravomoc rozhodovat jako sbor. Vedle toho jsme se v závěru neplánovaně bavili o pronikání AI do práce advokátů a o tom, jak to funguje.

Za dva měsíce vypuknou senátní a komunální volby. Andrej Babiš kandiduje v 25 ze 27 obvodů a má slušnou šanci se ve všech případech dostat do druhého kola. Jak tam uspěje? ANO pro tyto volby zvolilo strategii jít samo, bez dohod s vládními partnery z SPD a Motoristy, kteří nekandidují vůbec. Naopak sněmovní opozice zvolila cestu dohod. Příklad: ODS postaví 14 vlastních kandidátů, ve třech případech nominuje někoho společně s dalšími stranami a v deseti obvodech podpoří jiné opoziční kandidáty. Jaká strategie se ukáže účinnější? Andrej Babiš si může dovolit jít sám, protože sjednotil voličský tábor bývalé sociální demokracie a komunistů. Nejspíš spoléhá, že ho ve druhém kole podpoří vládní SPD, která postavila svého kandidáta v 21 obvodech. Uvidíme. Roztříštěná opozice zase musí kooperovat navzájem. Nakonec může rozhodnout faktor, který byl důležitý v nedávných sněmovních volbách. Stručně řečeno, zjeví se dlouholetí nevoliči, které něco zvedne ze židlí a přiměje jít k volbám? Podobné to bude v komunálních volbách. Podle některých politologů je český volič natolik zkušený, že už nevolí značku, ale vybírá si jednotlivé kandidáty. Existuje jedna výjimka v podobě hnutí ANO. Tam je tvrdé jádro hodně velké a prostě se volí Babiš, i když jsou na kandidátkách jednak úplně jiní, ale zároveň neznámí lidé. Je to tak – pro skalní voliče ANO je hlasování pro Babiše věcí až náboženské víry. Bude to fungovat i tentokrát? A připomínají Babišova nedělní videa černou magii?

Hostem speciálu je spolupracovnice našeho podcastu, reportérka Lenka Klicperová z portálu Reporterky.cz. Na úvod se vracíme k migrační krizi ve španělské Ceutě a pokoušíme se odhalit její příčiny. Jaký vliv na to mělo nevyjasněné postavení Západní Sahary, kterou od roku 1975 ovládá Maroko, ale řada okolních států ji dosud neuznala? Stávají se lidé toužící po životě v Evropě nástrojem diktátorů, kteří s nimi manipulují podle svých zájmů? Jaký je rozdíl mezi migrantem a uprchlíkem? A co se odehrálo v předvečer migrační krize na sociálních sítích? V další části reportérka Klicperová realisticky popisuje situaci na frontě mezi Ukrajinou a Ruskem. Na jedné straně se Ukrajině podařilo válku rozšířit do týlu nepřítele, a tím ji pro Rusko obrovsky prodražit. Na straně druhé většina českých médií nepopisuje střízlivě situaci na Donbasu. Podle Klicperové v řádu týdnů nejspíš padne do ruských rukou ikonické město Slavjansk a Rusové brzy ovládnou území, které protiprávně už dnes přičlenili ke svému státu, aniž by ho vojensky ovládli. A co bude dál? Jak se do ukrajinské taktiky promítne fakt, že v čele armády stanul třiačtyřicetiletý hrdina války proti Rusku, generál Drapatyj? Mohou Ukrajinci něčím nahradit americké střely Patriot, kterých se jim při obraně území před ruskými drony tragicky nedostává?

Ministr kultury nedávno v soukromém rozhovoru prohodil, že vláda bojuje proti ose zla. Má k ní údajně patřit trojice Hrad, STAN a média. V posledním podcastu Kecy a politika rozebíráme, proč ministři tak vyhrocují útoky na prezidenta republiky. Je to samozřejmě motivováno prezidentskými volbami, které proběhnou v lednu 2028. Babiš a spol. prostě „čistí“ svoje voličské řady a snaží se je semknout pod prapor „antipavlismu“. Malá statistika: v předchozích volbách hlavy státu volilo ve druhém kole Petra Pavla 15 procent voličů ANO, 22 procent voličů SPD a 60 procent voličů Motoristů. Smyslem téhle kampaně je „depavloidizovat“ svou voličskou základnu a zničit image prezidenta jako příznivce opozice. Podobné je to s hnutím STAN, které je politickou entitou druhé volby, a čas od času malá část jeho voličů migruje k ANO a naopak. No a nakonec jsou tu média. Část vládních politiků si v posledních letech natolik zvykla na kooperativní rozhovory a příspěvky v digitálních médiích, že se snaží tyto nové standardy přenést i do veřejnoprávních médií. Když se vzpouzejí a dělají svou práci, jsou předmětem skandalizace a útoků. Vyvrcholilo to minulý týden, když ministr zahraničí Macinka nepustil na ministerskou tiskovou konferenci novinářku Deníku N. Vytváří to nerovný přístup k informacím, které jsou z povahy věci, pokud se odehrávají ve sféře vysoké politiky, veřejné. Platí to, co nedávno na sítích napsal expremiér Mirek Topolánek: „Měl jsem s novináři problém. Stáli u spousty mých trablů, ať už jsem si je způsobil sám, nebo si je vymysleli. Štvali mě. Nikdy, opakuji, nikdy jsem je neselektoval. … Nemám rád Zdíšu, ale nikdy bych jí nebral právo mě srát.“

Ve speciálu Kecy a politika se tentokrát zabýváme fungováním evropských institucí, hlavně Evropského parlamentu. S europoslancem Ondřejem Krutílkem probíráme řadu norem z poslední doby, včetně okolností přijetí šmírovací výjimky známé jako Chat Control 1, formálně zavedené jako obrana před dětskou pornografií. Na toto téma říká: „Skutečné pachatele mají hledat policisté a stíhat soudy. Ne algoritmy, které preventivně kontrolují komunikaci všech občanů. Bezpečnost nesmí znamenat, že se každý z nás automaticky stane podezřelým.“ Probíráme i další témata: Proč jsou před zimou evropské zásobníky plynu téměř prázdné? Jak daleko je Andrej Babiš se svým slibem zastropování povolenek ve výši 36 eur? Předežene ekonomicky Evropa svět svými certifikáty a regulacemi? Jak došlo k tomu, že Krutílek a další poslanci zmírnili normu Euro 7, a tím oddálili zánik aut se spalovacími motory? A proč pan europoslanec tak miluje undergroundovou skupinu DG 307?

Nový díl podcastu tvoří otázky posluchačů a diváků a naše odpovědi. Nejvíce se věnujeme trendu, který by se dal popsat slovy PŘEPISOVÁNÍ DĚLBY MOCI. V jejích nejvyšších patrech jsme svědky dramatického vychýlení systému brzd a protivah od zákonodárné k výkonné moci. Zatímco předchozí dvě vlády přijímaly 14–18 procent všech zákonů v režimu poslaneckých návrhů (případně v další zrychlené verzi), tentokrát je v tomto systému více než padesát procent všech norem. Navíc v této fofrverzi procházejí nejdůležitější zákony, které jdou mimo klasické připomínkové řízení a nemůže se k nim vyjádřit ani odborná veřejnost. Výsledkem jsou paragrafy, které často nedávají smysl. I z toho důvodu minulý týden vytvořila Česká advokátní komora odbornou komisi, která bude upozorňovat na největší legislativní paskvily. Zatímco na úrovni Poslanecké sněmovny se daří obcházet jednací řád, utahování šroubů nastává i na úrovni vlády. Šéfka Úřadu vlády a neoficiální „vicepremiérka“ Tünde Bartha chce změnit způsob přijímání zákonů tak, aby se veřejnost už nedozvěděla, kdo jak – například v oblasti veřejných zakázek – který ministr hlasoval. Tyto a další informace mají být na 30 let tajné. Navíc by ona sama měla mít možnost ve zrychleném režimu předkládat zákony. Je to další neformální amnestie pro potenciální spolupachatele a současně oslabení kontrolních funkcí jak ze strany Parlamentu, tak veřejnosti. V podcastu se věnujeme i nepolitickým věcem. Například prozrazujeme, jaké AI používáme, jestli by Bohumil volil Petrose do nějaké veřejné funkce a do jaké, naznačujeme, jak budeme obnovovat setkání s příznivci v tzv. backstage, kde je hranice legitimního občanského odporu, proč má Petros rád skladbu Pavla Dobeše s názvem Calvera, jaké je spirituální zvíře Karolíny a jestli náhodou nejsou Motoristé sobě Kazmův projekt.

Speciál s Čestmírem Strakatým o tom, že obsah zadarmo neexistuje, jak si vybírá hosty k rozhovoru a jaké to bylo s Otou Klempířem. Proč se u nás nedají dělat rozhovory pro všechny, aniž by půlka země nezačala někoho hejtovat? Proč to v Americe moderátoři umějí a tady ne? Chtěl by být českým Rogenem, nebo Ebenem pro mileniály? A došlo i na rekordy. Kolik Čestmír zvedne na benchi a kolik v mrtvém tahu?

Tohle už fakt není normální. Andrej Babiš přiletěl minulý týden do Paříže na setkání Koalice ochotných, kde zopakoval, co řekl už v Ankaře: nic na projekty protiraketové obrany a Ukrajinu nedáme, sami máme málo. Fajn, to by člověk mohl akceptovat jako politické stanovisko, s nímž může nesouhlasit, ale měl by ho brát na vědomí. Proč ale premiér zároveň pustil fantazii z uzdy a kompaktní skupině států v čele s Británií a Francií doporučil, aby vyloučila všechny nečleny EU a založila vývoj protiletecké obrany výhradně na členech Evropské unie? Nevysvětlil, proč by zrovna v tomhle efektivně spolupracujícím společenství zemí měly chybět Británie, Norsko, Kanada a další státy. K této nezvyklé zahraničněpolitické iniciativě se vrátil na tiskové konferenci vlády a jeho zdůvodnění bylo obtížné porozumět. Vůbec pondělní tiskovky vlády se začínají měnit v něco, co starší generace znají jako vystoupení posledního komunistického pohlavára Miloše Jakeše na Červeném Hrádku (viz YouTube). Pro tento formát je charakteristické řetězení myšlenek, skákání z tématu na téma, nedokončená souvětí plná vsuvek a obtížně pochopitelných sdělení. Jeden by měl dojem, že jde o zvláštní mozkové blackouty, které nejstaršího premiéra zemí Evropské unie spolehlivě odvádějí od základní myšlenky, jež se ztrácí ve změti pocitů a výkřiků. Je to ještě politika, nebo jsme svědky velmi pozdního odpoledne jednoho byznysmena, toho času premiéra České republiky?

Ve speciálu Kecy a politika probereme úlohu tajné policie minulého režimu (Státní bezpečnosti, zkráceně StB). Tato tajná služba se lišila od podobných speciálních služeb demokratických zemí tím, že ve svých rukou nejen shromažďovala informace, ale také aktivně vyslýchala, mučila a konstruovala politické procesy. V padesátých letech se dokonce komunistickým politikům vymkla z rukou a postavila se nad ně. Padesátá léta jsou skutečným temnem českých dějin, kdy Češi vůči Čechům masově páchali nezákonnosti. Dobře o tom vypovídá kniha autorů Hejla a Kaplana s názvem Zpráva o organizovaném násilí. Když po listopadu 1989 padl komunistický režim, očekávalo se, že důstojníci StB ponesou odpovědnost za jimi organizované nezákonnosti a často i justiční vraždy. Výsledkem je méně než deset důstojníků StB odsouzených k nepodmíněným trestům. V roce 2019 byl podle skutečného příběhu odbojáře Pravomila Rajchla natočen film Staříci. Rajchl, účastník druhého i třetího odboje, chtěl zastřelit justičního vraha, prokurátora Karla Vaše. Ten v padesátých letech přišel s více než stovkou trestů smrti pro demokratické odpůrce komunistického režimu. Významně se podílel na justiční vraždě generála Heliodora Píky, který byl za druhé světové války velitelem československé vojenské mise v Sovětském svazu. Rajchl tam vstoupil do jednotky a bojoval u Sokolova, Kyjeva a Bílé Cerkve. Dvanáct let čekal na odsouzení Karla Vaše. V roce 2001 byl bývalý rudý prokurátor odsouzen k sedmi letům vězení za podíl na justiční vraždě. Vrchní soud však trest zrušil z důvodu promlčení a Nejvyšší soud to potvrdil. Rajchl se proto rozhodl vzít spravedlnost do vlastních rukou, ale den před útokem na Karla Vaše zemřel. Měl z hlediska vyššího principu mravního právo ho zastřelit? O těchto a dalších příbězích v novém speciálu podcastu.

Česká veřejnost už doufala, že nekonečný politický seriál na téma Češi na summitu NATO skončí. Tak nějak se pociťovalo, že prezident Pavel nebyl tak úplně izolovaný, jak ohlašoval ministr zahraničí Macinka, ani to neskončilo jasným vítězstvím premiéra, jak ohlašovalo okolí Andreje Babiše. Premiér však po návratu neudržel nervy na uzdě a ve svém pravidelném nedělním „príhovoru“ se pokusil udělat z bílé černou. Svůj zbytečný konflikt s prezidentem tak znovu rozfoukal a nepřímo dal najevo, jak mu nepovedené angažmá během summitu leží v žaludku. Výsledkem jeho angažmá bylo trapné podání ruky americkému prezidentovi a fakt, že na setkání špiček zemí NATO musel mluvit až jako poslední a ještě zkrátit svůj projev na dvě minuty. Aby tuhle blamáž překryl, ostře zaútočil na prezidenta republiky, který mu mezitím vyslal několik přátelských podání rukou. Proč ovládly stát tyhle neproduktivní spory?

Speciál se Zdislavou Pokornou o světě Pavla Tykače, životě v okolí jeho dolů a obnově severních Čech. Podaří se mu pomocí Motoristů přetlačit stát a ušetřit miliardu, kterou by měl poslat obcím v okolí dolů za změnu formy rekultivace? Jak dokázal Tykač změnit a formovat Radu České televize a pomocí svých radních rozvrátit největší veřejnoprávní médium? A pak si koupil Mafru a přestalo ho to bavit. Jakou dohodu udělal s Andrejem Babišem kolem ČEZ a jakou roli v tom hrají Motoristé? Je možná symbióza Babiše s Tykačem na vládní úrovni? A jakou roli v tom hrají Tünde Bartha a Ivana Tykač?

Všechno začalo jako spor prezidenta republiky a ministra zahraničí. Dnes už to má také ústavněprávní podobu, protože minulý týden podal vládní poslanec Libor Vondráček pozměňovací návrh, aby hlavě státu byla odebrána pravomoc jmenovat vedoucí některých mezinárodních misí. Roztáčí se další kolo sporů, protože Petr Pavel musí chránit prezidentský úřad jako instituci, takže nejspíš to skončí další žalobou u Ústavního soudu. Když před čtrnácti dny pronesl Andrej Babiš na adresu Ústavního soudu, že respektuje jeho rozhodnutí ohledně účasti prezidenta v delegaci na summit NATO, označil to novinář Martin Weiss za státnický postoj. Vydrželo to ovšem jen pár dnů a dnes je Andrej Babiš v čele protiprezidentského tažení. Proč to dělá? Jednak se on i celá vláda obávají toho, že budou mít na summitu v Ankaře nepohodlného svědka svého kličkování před šéfy NATO. Zároveň se Babiš připravuje na prezidentské volby, protože si vyhodnotil, že Petra Pavla nechce mít v dalších letech na Pražském hradě, protože mu leccos z jeho politických plánů komplikuje. Dosud ale neřekli podstatnou věc: co vlastně chtějí dělat v Ankaře? Jaká je česká pozice, s níž vystoupí na summitu? Z jakých zdrojů chtějí navýšit peníze na armádu?

O netradičních operacích, nemocech a vysokém školství jsme se tentokrát bavili s profesorem Markem Babjukem, přednostou Urologické kliniky v pražském Motole a současně děkanem 2. lékařské fakulty Univerzity Karlovy. Jsme svědky epidemie rakoviny prostaty? Znamená to, že ji dostane každý čtvrtý muž? Proč je výskyt nádoru močového měchýře čtyřikrát vyšší u kuřáků? Co říká tomu, že se testy PSA staly součástí volebního boje? Proč chtěl být od mládí operatérem? A jak probíhá moderní robotická operace? Kdo je za její výsledek zodpovědný – lékař, nebo robot? Jak při analýzách diagnóz spolupracují s umělou inteligencí? Z injekcí testosteronu se stává lék na uvadající život. Jaká to však s sebou nese rizika? A nevyrábějí si zdravotnická zařízení závislé pacienty? Co říká zásadám nového vysokoškolského zákona? Proč souhlasí s omezením pravomocí akademického senátu a současně se obává vstupu politiků do rozhodování vysokých škol? Jde uřídit Univerzitu Karlovu, kde jsou vedle sebe soustředěny exaktní a humanitní obory, přičemž každý má jiná kritéria pro vědeckou práci?

Vypadá to, že česká politika se v posledních týdnech peče výhradně na jižní Moravě. Nejdříve se v Brně konaly Sudetoněmecké dny, které se staly záminkou k vyvolávání nacionalistických démonů. Minulý týden zase brněnský Ústavní soud rozhodl ve svém předběžném stanovisku o účasti prezidenta republiky na summitu NATO. No a v závěru týdne byli na strážnickém folklórním festivalu vypískáni ministr kultury a ministr zahraničí. Navenek tyhle tři politické kauzy působí jako zásadní spory o principy. Ve skutečnosti jde o nesmyslné konflikty, které jen rozbíjejí českou společnost a dávají sporům ráz fanouškovských bojů mezi Spartou a Slavií. Ve všech těchto příbězích mají hlavní podíl Motoristé v čele se svým předsedou Petrem Macinkou. Všechny „principiální“ spory šlo ve skutečnosti vyřešit dohodami hlavních aktérů a koncentrovat se přitom na skutečně podstatné otázky naší doby. Vedení Motoristů se však radikalizuje a sází na veřejné vyvolávání konfliktů, které má ten efekt, že většinu veřejnosti odpudí, ale na menšinu stoupenců působí sympaticky a neotřele, takže to pomáhá budovat tvrdé jádro příznivců. V takovém prostředí je hledání českých národních pozic stále složitější. A do toho přichází vypískání Oty Klempíře a Petra Macinky na strážnickém festivalu folklórní hudby. Otázkou je, zda jde o předzvěst toho, že se Motoristé stanou pro Andreje Babiše neúnosnou koulí na noze, kterou budou muset pro zachování své vládní pozice nějak v exekutivě odsunout.

Jak se stalo, že se Andrej Babiš stal džihádistou proti závislostní politice budované třicet let? Řídí jeho kroky Tünde Bartha, nebo mnohem víc generál Frydrych? Uvědomuje si Babiš, že ho Frydrych manipuluje, a hrozí nám návrat heroinové epidemie? Je za celou kampaní lobby výrobců alkoholu nebo Big Pharma? Proč nikdo neřeší masivní nárůst prodeje nelegálního tabáku, ale řeší kratom? Proč Frydrych vyvolává hysterii kolem kratomu, který nikoho nezabil, ale neřeší alkohol a chemické drogy, které zabíjejí? Proč Babiš demontuje český systém protidrogové politiky, který od nás přebírá i administrativa Donalda Trumpa? Čeká nás cesta k opravdové epidemii tvrdých drog, pokud Frydrych prosadí své vidění světa? Mnoho otázek jsme si položili, ale skoro žádná neměla příliš pozitivní odpověď.

Tento podcast bude o paradoxu české politiky, kdy vláda jako celek není příliš oblíbená (průzkum CVVM), ale ANO a Andrej Babiš mají výraznou důvěru českých voličů. Začínáme tvrzením, že jediným autentickým politikem v české vládě je Petr Macinka. Není to kladné nebo záporné hodnocení jeho osoby a politiky. Spíš se v tom zrcadlí to, že jeho pozice nestojí a nepadá s Babišem a zájmy Agrofertu. Zbytek vládní sestavy tvoří lidé, jejichž politická kariéra je závislá na Babišovi. Proto si Macinka může vůči premiérovi dovolit luxus mít svůj názor a svou stranickou strategii. Tím se dostáváme k důvodu, proč vláda rozhodla, že Petr Pavel nepojede na summit NATO do Ankary. Petr Macinka zvítězil v této taktické bitvě, zřejmě i proti vůli Andreje Babiše. Současně dokázal svou reálnou sílu. Bylo to však vítězství v bitvě, ne ve válce. Naznačuje to však, že by právě on mohl být lídrem českých nacionalistických populistů, kteří se budou nejspíš chtít před příštími volbami (a po odchodu Tomia Okamury) sjednotit do jednoho bloku. A ještě k paradoxu české politiky. Babišovi voliči svému lídrovi bezmezně důvěřují, ale také oni cítí, že jeho okolí je amatérské a dopouští se řady chyb. Omlouvají to známými slovy, že až se o tom Babiš dozví, jistě to změní. Premiér je v tom každý týden utvrzuje, když rozehrává mediální hry ve stylu: „Všechno mám pod kontrolou, vším se zabývám.“ Jak to skončí?

Evropská měna euro vznikla v reakci na rozpad sovětského impéria a následný odchod sovětských vojáků z bývalého východního Německa. Už na jaře 1990 byla na stole otázka, co s existencí dvou německých států. Britové měli ke sjednocení rezervovaný vztah, protože dvakrát v jednom století viděli, k čemu vede existence hospodářsky silného Německa. Podobné obavy sdíleli i Francouzi, kteří přišli s řešením – vytvořit měnovou unii a více provázat budoucí sjednocené Německo s Evropou. Tehdejší kancléř Kohl souhlasil, i když to nebylo jednoduché. Německá marka byla nejsilnější měnou Evropy a symbolem tehdejšího německého hospodářského zázraku. V zájmu Evropy však na tuto dohodu přistoupil a od roku 1999, resp. 2002, spatřila světlo světa nová evropská měna – euro. Dnes ji používá 20 z 27 států Evropské unie a aktuálně v čekárně na vstup do roku 2030 je Maďarsko. Jak je na tom Česká republika? Babišova vláda nedávno rozhodla, že do roku 2030 nebude dělat pravidelné analýzy naší připravenosti, a se vstupem do eurozóny nepočítá. Smysl je zřejmý – vyvázat se z plnění maastrichtských kritérií ohledně výše deficitu státního rozpočtu, celkového zadlužení a výše inflace. Jak je to ale reálně s českou ekonomikou? Je připravena na vstup? Přesněji řečeno, je to pro Česko výhodné a za jakých okolností? O všech těchto věcech si povídáme s ekonomem Miroslavem Zámečníkem.

V prosinci 2025 Andrej Babiš sliboval prezidentu republiky, že vyřeší svůj střet zájmů. Teď už konečně víme jak. Skupina vládních poslanců v čele s Radkem Vondráčkem a Filipem Turkem předložila novelu zákona o střetu zájmů. Už po prvním přečtení je jasné – to není zákon, který má řešit střet zájmů, to je plošná amnestie na všechny minulé, současné i budoucí dotační požadavky Babišových firem. Podstatou novely je, že každý ministr může pro své soukromé firmy pobírat dotace, jen musí být z jiného ministerstva, než které řídí. Premiér podle této normy nestojí v čele žádného, takže může čerpat podle ctěné libosti. Dále se vymáhání neoprávněně přidělených dotací zkracuje z 10 na 4 roky. Střet zájmů se také nevztahuje na nárokové dotace (v portfoliu Agrofertu jich je 90 procent). Tahle poslanecká iniciativa byla zveřejněna ve stejnou dobu, kdy Podpůrný a garanční rolnický a lesnický fond vyzval 28 dceřiných společností holdingu Agrofert k navrácení dotací. Poté, co se chce Andrej Babiš změnou trestního řádu vyvinit z kauzy Čapí hnízdo, čili si de facto udělit milost, přichází další rána v podobě faktické amnestie. Otázka zní: nebylo by lepší vpustit Babiše ke státnímu pokladu, aby si vzal, co chce, než tohle pomalé vysávání veřejných peněz?

Pondělní tiskové konference po zasedání české vlády se přeměňují v nevyhlášenou válku Andreje Babiše proti některým médiím. Změnu formátu většina šéfredaktorů nepostřehla a stále tam posílá novináře, pro něž je obtížné pohotově na tyto výpady reagovat. Nechápou, že už se nehraje klasický fotbal, ale spíš ragby nebo MMA. Tiskovky po zasedání vlády nejsou laskavostí ze strany premiéra a ministrů, ale jde o prvek veřejné kontroly. Nicméně premiérovy útoky a submisivní postoje části novinářů předefinovávají pravidla celé profese. Babiš tím současně podkopává legitimitu médií. Důvodem mimo jiné je, že ze současné politické opozice nejde strach, a premiér jako patentovaný populista potřebuje obraz silného nepřítele, vůči němuž se může vymezit. Našel si ho v médiích. To, co byl dříve Rakušan nebo Fiala, jsou dnes například média z vydavatelství Seznam. Tento tlak vyvolává i protitlak. Když neexistuje účinná kontrola moci a opozice si zrovna vybírá slabší období, musí média silněji hájit veřejný zájem. Dnes se čeští novináři nacházejí na rozcestí. Buď zvolí postoj, kdy budou kontrolovat moc, nebo se rozhodnou pro kooperativní model s vládními politiky.

Šest měsíců po nástupu nové vlády je jasné jedno: Babišova vláda z let 2017–2021 bude odlišná od té současné. Andrej Babiš ročník 2026 se odpojil od toho z první vlády a provádí radikální otočku. Projevem může být centralizace moci, kterou dovedl k absolutní dokonalosti tím, že nezapojuje špičkové politiky hnutí ANO do rozhodování a všechno ovládá malý okruh lidí kolem Thunde Barthy, Michaely Pobořilové a Anety Zicklerové. Ani ministři nemají jistotu, protože premiér Babiš má tým poradců, kteří spolurozhodují o resortní politice. Vytváří tak model ÚV KSČ, kdy ministři byli politicky podřízeni politickým tajemníkům. Nejradikálnější je obrat v protidrogové politice, který je tak překotný a nepochopitelný, že to zavdává pochybnosti, co bylo jeho důvodem. Nový je také Babišův přístup k médiím, který je založen na dobrých vztazích s vlastníky médií a zároveň doplněn brutálním útokem na všechny, kteří nechtějí spolupracovat. Otázkou je: podvolí se majitel Seznamu Ivo Lukačovič a udělá ze svých médií krotké psíky?

Speciál s Oliverem Adámkem, autorem podcastové série Világoš, o maďarských volbách. Jaké změny se v Maďarsku staly od voleb? Bojí se Orbán a skončí v emigraci? Bude nová vláda znárodňovat majetek orbánovských oligarchů? Jaké změny ústavy připravuje nový premiér? Může být úspěšná země, ve které se po každých volbách mění ústava i systém? Jak se do maďarských voleb zapojila Tünde Bartha? Oliver nám popíše dezinformace, které vyprávěla na akci Fideszu, kde zastupovala Babiše.

Ministryně financí Alena Schillerová představila na Národním ekonomickém fóru, které uspořádala organizace spojená s hnutím ANO, svůj ekonomický program. Za hlavní nástroj ekonomické politiky označila boj s šedou ekonomikou a chytré investice, získané dalším zadlužováním. Slovo dluh bylo však na Národním ekonomickém fóru považováno za sprosté. Profesor Švejnar, který ministryni financí v prvním bloku přizvukoval, navrhoval zásadně mluvit o kreditu. „Celý svět jede na kredit,“ prohlásil a jako příklad uvedl Německo po druhé světové válce. Ministryně Schillerová přišla s tvrzením, které zřejmě špatně opsala od ekonoma Havránka. Znělo, že zavedení elektronické evidence tržeb (EET) znamenalo zvýšení hrubého domácího produktu o 2–3 procenta. Následné zrušení prý znamenalo snížení o stejné procento. Když po tomto prohlášení neodešli ctihodní ekonomové ze sálu a naopak Schillerové po projevu zatleskali, je svědectvím toho, že na úrovni vlády se etabluje meme ekonomika. Ve druhé části svého projevu Schillerová zaútočila na vedení České národní banky, že nesnižuje úrokové sazby. Navzdory tomu, že v čele je Aleš Michl, bývalý poradce a nominant Andreje Babiše. Důvod je prostý. Michl a zbylých šest členů bankovní rady se obávají, že meme ekonomika této vlády způsobí opět inflační kolo. Jinak řečeno, obávají se, co udělají s ekonomikou nedávno rozvolněná rozpočtová pravidla, co vyvolá zvyšující se deficit státního rozpočtu, a sledují zdražování některých komodit (ropa, plyn, hnojiva) kvůli válce v Íránu. Podle zákona o České národní bance je přitom hlavním a jediným úkolem držet nízkou hladinu inflace a nepřipustit znehodnocení peněz a úspor. Jak to dopadne a proč Aleš Michl otočil a nechce snížit úrokové sazby, přestože v minulosti byl do funkce dosazen s opačným záměrem?

Historik a poslanec Pavel Žáček je v dvojjediné roli – člověka, který se odborně specializuje na druhý a třetí odboj a současně svými postoji politiku aktivně vytváří. Události nedávných dnů spojené s protesty proti konání Sudetoněmeckých dnů v Brně ukázaly, že ideologicky zjednodušené debaty spojené s druhou světovou válkou jen tak neskončí.V tomto rozhovoru jsme se pokusili narušit některé převládající stereotypy týkající se druhého československého odboje, krachu spolupráce některých sudetoněmeckých politiků s exilovou vládou Edvarda Beneše v Londýně za druhé světové války, ale také verbování agentů z řad sudetských Němců do českých zpravodajských služeb či poválečné akce Černé jezero, kdy se StB a KGB pokoušely zdiskreditovat prostřednictvím nastrčených dokumentů některé německé politiky.Pavel Žáček také na základě studia depeší mezi exilovou vládou v Londýně a domácím odbojem popisuje průběh atentátu na zastupujícího říšského protektora Heydricha. Mluvíme také o rezidentuře KGB, která se tu vytvářela téměř sto let, o tom, co tito lidé dnes dělají, a proč vládním poslancům vadí paragraf trestního zákona o spolupráci s cizí mocí.

Bylo to jako blesk z čistého nebe. Na pořadu jednání české vlády minulé pondělí se ten bod vůbec nenacházel. Pak se najednou vynořil a všichni pro něj povinně hlasovali – osm rad vlády, pět oddělení a tři odbory byly přemístěny pod čtyři ministerstva. Na téhle restrukturalizaci není zajímavé, že proběhla, ale především jak proběhla. Nejvíce překvapeni byli špičkoví představitelé hnutí ANO, jako předsedkyně poslaneckého klubu Malá nebo místopředseda Poslanecké sněmovny Nacher. Tento případ ilustruje způsob, jak dochází uvnitř vlády k důležitým rozhodnutím. Je to sice koaliční většina několika stran, ale kromě ní má Andrej Babiš ještě jednu, jakýsi vnitřní kruh. V jeho čele stojí manažerka Agrofertu Tünde Bartha. V minulých měsících vyšla o této dámě řada článků, v nichž byla oceňována její pracovitost. Fajn, jejich autoři však neodpověděli na základní otázky: Jak je možné, že šéfka Úřadu vlády v posledních měsících reprezentuje Českou republiku na různých úrovních, přestože k tomu nemá demokratický mandát? Není vzhledem ke svým vazbám na úzkou skupinu maďarských politiků kolem Viktora Orbána bezpečnostním rizikem? Nenachází se vzhledem ke svému angažmá v různých firmách holdingu Agrofert ve střetu zájmů? A konečně: ke komu cítí primární loajalitu? Její působení na české politické scéně by odpovídalo něčemu mezi vicepremiérkou a zmocněnkyní vlády pro orbanizaci české politiky. Tato dáma má všechny parametry ruského proroka Grigorije Rasputina, který pobýval na carském dvoře krátce před pádem monarchie. Tehdejší carské šlechtě pil krev tím, že manipuloval ruskou politikou ve jménu nezřetelných zájmů. Nakonec byl odstraněn, ale pád monarchie Romanovců tím carská šlechta neodvrátila. Jak to bude u nás? Evidentní je, že jsme svědky tunelování parlamentarismu, protože vláda zneužívá tzv. poslaneckých návrhů zákona, které obcházejí zákonný proces připomínkového řízení k jednotlivým zákonům. A jak to dopadne? A co na to Jan Tleskač?

S Petrem Bartoněm, hlavním ekonomem investiční společnosti Natland, jsme mluvili o lidové ekonomii dnešních politiků, která je pro mě něco jako lidová demokracie. Není ani lidová a není to ani ekonomie. Řešili jsme, proč si lidé myslí, že když vláda zastropuje nějaké ceny, dokáže vytvořit peníze z ničeho. Přitom jakékoliv zastropování cen jenom přenáší povinnost zaplatit rozdíl v ceně na naše potomky. Proč politici nechápou, že vytváření dalších a dalších dluhů zdražuje úvěry soukromému sektoru a ve výsledku vede ke snižování objemu investic, a to v důsledku ke stagnaci? Co by na dnešní chování politiků řekl Adam Smith a v jak velkém šoku by byl z velikosti dnešních státních aparátů? Dnešní díl je relativně dlouhý a já jsem se moc nedostal ke slovu, takže se dá říct, že je to ekonomický speciál.

Jak se pozná politická svině? Tak, že se pokouší vyřešené otázky minulosti účelově otevřít, aby na svou stranu přetáhla vystrašené voliče. K tomu došlo minulý týden, když vládní většina v Poslanecké sněmovně odhlasovala nesouhlas s konáním každoročního setkání sudetských Němců v Brně. V podcastu chronologicky probíráme, jak se od roku 1990 čeští a němečtí politici a historici postupně propracovávali k pochopení té druhé strany, až v lednu 1997 podepsali česko-německou deklaraci, která většinu sporných otázek vyřešila. Od té doby se téma poválečného vysídlení českých Němců na základě Benešových dekretů vrací zvláště v předvolebním čase. Téma účelově ožívá také v sousedním Německu a Rakousku. Po vzestupu populistických stran AfD a FPÖ se obě formace začaly stylizovat do role mluvčích potomků vyhnaných Němců. Jinak řečeno, představitelé těchto stran začali kritizovat rakouské lidovce a německé a bavorské křesťanské demokraty, že příliš vyšli vstříc české straně a dostatečně nehájí zájmy sudetských Němců. Tím jsme svědky českého paradoxu. Klaus, Zeman, Okamura a další jsou úzce napojeni na německou AfD nebo rakouskou FPÖ, které chtějí Benešovy dekrety zrušit. Zároveň jsou na české úrovni velkými bojovníky za tytéž Benešovy dekrety. Chtělo by se říct: dámy a pánové, udělejte si nejdřív pořádek doma a nechaotizujte politickou situaci v Česku.

Sobotní události na stadionu pražské Slavie během derby a to, co z nich vyplývá pro celý český fotbal, jsou obsahem nového speciálu podcastu Kecy a politika. Hostem je tentokrát fotbalový expert a spoluautor podcastu Kudy běží zajíc Jan Podroužek. V první části probíráme všechny důležité momenty, které se v sobotu odehrály na stadionu v pražském Edenu – pozdní přístup policie, házení dýmovnic, kulturu zahalování obličejů, která v obou sektorech skalních fanoušků vedla k násilným výstupům, úder slávisty Chorého a jeho vyloučení, které vyvolalo nervozitu na celém stadionu, masové pokřiky „Jude Slavie“ a „Smrt Spartě“, vstup stovek fanoušků Slavie blízko k hrací ploše a neregulérní situace už deset minut před koncem. Absolutní pasivita hlavního rozhodčího a jeho asistentů vůči dění na stadionu a nakonec bitva světlicemi mezi hard core fanoušky obou táborů. Průběh posledního pražského derby byl prostě zlom a teď jde o to, jestli fotbaloví majitelé, politici a vedení svazu dokážou z těchto událostí vyvodit nová pravidla pro fungování profesionálního fotbalu.